Balónové létání

Let balónem je tak výjimečný zážitek, že si to v mých fotocestách zaslouží speciální stránku. Poprvé jsem se v koši balónu ocitla v září 2015, ale to ještě nebyl pravý let, jen takové demo pár metrů nad zemí. Od té doby jsem se několikrát přesvědčila, že člověk si může plnit sny, o kterých původně ani nevěděl.

Poprvé jsem letěla v květnu 2016; vybrali jsme si společnost BAART (www.vyletbalonem.cz), jejichž balóny létají především nad Českým rájem, což je naše blízká (a moje rodná) lokalita. Byla jsem mile překvapena vstřícným jednáním a vysokou profesionalitou. Od první chvíle mi bylo jasné, že pilot je pravý profík, který ví co dělá, a to s vysokou zodpovědností. S takovým člověkem je zbytečné se bát, naopak je to radost být ve vzduchu.
Další věcí, která mě překvapila, je, že přesně vědí, jak se bude počasí v daném místě vyvíjet. Jasně, balonáři tohle musí sledovat, ale občas jsem měla podezření, že mají dohodu se svatým Petrem :-). Nevím, jak je to doopravdy, ale „naši“ balonáři to s počasím jednoduše umí. Navíc z nich sálá pohoda a pozitivní energie. Je to tím, že je létání baví, umí tu radost rozdávat těm, kdo s nimi letí, a ta čistá radost se jim pak znásobená vrací nazpět.



Přelet nad Troskami

Neděle 25.06.2017

Turistická sezóna je v plném proudu, dlouho očekávaný okamžik je najednou tady: znovu poletím!
Vstáváme ve čtyři, po půl páté jsme v Sedmihorkách. Během pár minut jsou všichni zúčastnění na místě: balonáři i dnešní pasažéři. Probíhá organizační doladění letu. Startovat budou dva balóny najednou; barevný Magic a spolu s ním letošní nový přírůstek: balón, který spatřil světlo světa v Brně, vypadá podobně jako Artaban, ale ze zářivě bílého obalu svítí silueta hradu Trosky. Balón nese označení Český ráj a jeho volací jméno je Popelka… S ním poletím, a je to pro mě dnes poprvé; i pilot bude jiný. Navíc to bude taková dámská jízda: pasažéry v tomhle koši dnes tvoří samé ženy.

Startovat budeme na louce u Malechovic (nedaleko Libošovic). Při přesunu autem na určené místo jsem neodolala a za jízdy vyfotila Trosky ve zlaté záři vycházejícího slunce. To jsem ještě netušila, že je to příslib, nebo spíš předzvěst „troskového“ okouzlení.
Práce při sestavování balónů probíhají téměř současně. Obal balónu je naplněn vzduchem, stačí ho chvíli ohřát a bublina se ladně zvedá ze země. Překvapilo mě, jak to šlo rychle. Dokonce tak, že jsem se nestačila vzdálit dostatečně daleko, abych vyfotila celý balón. Rychle nastupujeme a bez dalšího zdržování startujeme… téměř kolmo vzhůru.

Výlet balónem patří k těm výletům, které se nedají předem do puntíku naplánovat; místo startu závisí na směru větru a místo přistání ještě na dalších faktorech. Jsme ve vzduchu a nevíme, kam přistaneme… ale žádný strach, o tohle se postará pilot, my pasažéři vstřebáváme nevšední pocity a necháme se unášet. Třeba pohledem na krásnou krajinu, která připomíná pozemský ráj, nebo kouzlem měkkých stínů ranního slunce, nebo sledováním známých míst z nezvyklých úhlů. Vidím Vyskeř s kapličkou na vrcholu, o něco víc vlevo, až na obzoru sotva rozeznávám jako barevná zrnka máku účastníky Bělského balónového hemžení; pod námi zase rybníky Podtroseckých údolí.

Najednou se před námi objevuje temná silueta hradu Trosky; proti slunci vypadá skoro až hrozivě. Ještě stačím na západní straně zaregistrovat rybník Věžák a jeho skály vystupující z hladiny vody. Trosky se blíží víc a víc a už jsou skoro pod námi.

Zřetelně rozeznávám schodiště na první věži, na Babě, vidím nádvoří… a hezky zblízka. Areál hradu je jak domeček pro panenky. Paráda! Tohle jsem si už dlouho přála a teď se mi ten sen plní. Stačí, aby foukalo ze správného směru, a je to docela snadné :-).
Na vyšší z věží, na Panně, se úplně nahoře leskne vnitřní zastřešení. Věž je úzká, kopíruje tvar sopečného výčnělku. Při porovnání s ostatními částmi hradu je její výška úctyhodná. Na pár okamžiků mám v hledáčku obě věže najednou: symbol Českého ráje z ptačí perspektivy, téměř na dosah. A je to pohled z říše snů!

Trosky se neúprosně vzdalují, ale ještě dlouhou dobu sledujeme jejich siluetu doplněnou o přítomnost druhého balónu; vlastně tam jsou balóny dva. Původně to měl být fotograficky nevýrazný let v nižší výšce, a najednou je z toho špičkový zážitek!
Každý let trvá zhruba hodinu a podle pravidla, že s krásnými zážitky čas utíká dvojnásob rychle, než se nadějeme, je čas na přistání. Pilot vybral skvělé místo: velkou posekanou louku. Při zemi je ale téměř bezvětří, a tak není úplně snadné dostat se na tu správnou stranu elektrického ohradníku. Na druhý pokus se to podařilo; rychle klesáme a následuje hladké přistání. Opodál pasoucí se skot si nás pak přišel zvědavě prohlédnout. Na stejné louce, jen o pár metrů dál, přistává i Magic.

Teď už jen složit balón, pokřtít nové vzduchoplavce, předat křestní listy a je čas i na zvídavé dotazy. Hodně zajímavé mi přišlo přirovnání, jaký objem má obal balónu: 4 tisíce metrů krychlových, což je například 8 miliónů piv. Tohle si představit nedokážu, ale pamatovat si to budu.

Chcete vědět víc? Zařiďte si výlet balónem a nechte se unést.
Záznam z dnešního letu najdete na videu.



Od Trosek přes Příhrazské skály

Pátek 07.10.2016

Se začátkem října přišel podzim; je nevlídno, sychravo a větrno, průběžně prší nebo aspoň poprchává. Skoro pořád je mi zima, nejen venku, ale i doma. Závidím medvědům (těm skutečným) jejich zimní spánek. Ale na druhou stranu, některé okamžiky by bylo škoda prospat: když vykoukne sluníčko, dokáže přece jen ještě hřát a sychravý den promění v zajímavou hru světla a barev. Taky by bylo škoda nechat si uniknout akce, které se jen tak neopakují. Jsem přizvána účastnit se celkem výjimečného letu: Česká televize natáčí další díl dokumentárního pořadu Národní klenoty, průvodcem je opět Miroslav Táborský.
Včerejší šedivé nebe vypadalo téměř beznadějně… Sraz tradičně v Sedmihorkách, ráno v půl sedmé. Dolaďují se poslední detaily: kdo všechno ze štábu poletí a upřesňuje se lokalita. Přesuneme se k Borku a nepsaná dohoda opět funguje: po neskutečně modrém nebi se prohání jen pár obláčků :-).

V koši Artabanu poletí pan Táborský a s ním kameraman, zvukař, režisér a samozřejmě pilot. Magic ponese druhého kameramana pro snímání záběrů zdálky. Kamera je umístěná na stativu, ale ještě se tu najde místo pro tři samostatné fotografy. Předstartovní přípravy probíhají pozvolna, ale synchronizovaně. Je potřeba zajistit souběžný start a i po startu musí být balóny nějakou dobu ve stejné úrovni a relativně blízko u sebe. Kameraman má k natočení startu jen jeden pokus.

Vše se podřizuje filmařům: spolu s balónem potřebují mít v záběru i Trosky. Zkoordinovat pohyby dvou balónů je náročné, ale zkušení piloti si s tím hravě poradí. Spojení mezi štábem a druhým kameramanem zajišťují vysílačky. Při záběrech zdálky se zbytek štábu v koši balónu schová, aby to vypadalo, že je v koši s pilotem jen pan Táborský. Iluze je dokonalá! Škoda že neslyšíme průvodní slovo, které k záběrům patří.
Při pohledu na druhou stranu je vidět krásně osvětlený Rokytnický rybník, součást Podtroseckých údolí.

Na dohled máme Hrubou Skálu, stejným směrem, ale mnohem dál jsou zasněžené vrcholky Krkonoš. Pro mě už jsou na samé hranici rozlišitelnosti. Přímo před námi se vynořuje vrch Vyskeř. Ten naopak vidím dost dobře; po několika minutách prolétáme přímo nad kaplí. Bystrému oku pozorovatele neunikne hrad Kost a zámeček Humprecht; sice v dálce a v mlžném oparu, ale vidět jsou. Člověk se pomalu nestačí rozhlížet, kolik krásných míst je tu k vidění.

Potřebné záběry jsou natočeny, kameraman už může pořizovat libovolné záběry. S druhým balónem se vertikálně míjíme. Artaban míří směrem k rybníku Žabakor a postupně klesá. Nebo je to spíš tak, že my stoupáme. Ve výšce asi 1000 metrů nad zemí jsme se ocitli ve vrstvě oblačnosti. Jako kdyby během pár vteřin padla mlha. Všude kolem nás je bílá tma. Hodně zajímavý zážitek! Stačilo klesnout o něco níž a temná oblačnost je nad námi.

Sluneční paprsky se prodírají řídkou oblačností a tvoří pruhy světla poskládané do vějíře. Jen jen škoda, že rybníky u Žehrova jsou přikryté stínem.
Artaban přistane někde u Žďáru, my měníme směr k Příhrazským skalám. Pískovcové skalní město se nachází na plošině kolem vrchu Mužský; z výšky je vidět, že skalní věže a stěny jsou rozesety v lesích. Snad nejznámější je skalní útvar Kobyla, nazývaný i Kobylí hlava; při pohledu shora je nepřehlédnutelný. Pomalu se přibližuje vrch Mužský… nakonec proletíme téměř nad ním.

Vlevo vidím Valečov, před námi Mnichovo Hradiště a v dálce Bezděz. Těsně pod námi je zaniklý skalní hrad Klamorna a úplně vpravo Drábské světničky. Nezapomenutelný je přelet nad poslední skalní stěnou: nahoře krásně zelená a sluncem osvětlená plošina, pak zlom a prudký sráz. Při pohledu zpátky je vidět část Příhrazských skal, jak ji známe ze silnice. Teď začíná trochu foukat… Jsme těsně před obcí Dneboh, pilot vybral příhodné místo a klesáme.
Přistání v mírném větru jsme zvládli bez problémů, i televizní kamera to přečkala bez úhony :-).

V Sedmihorkách ještě filmaře čeká společný křest vzduchoplavců, my spěcháme do práce. Už teď se ale těším na vysílání nových dílů dokumentárního pořadu. Tenhle díl o Českém ráji si rozhodně nenechám uniknout.
Tady je video z dnešního letu.



Z Maloskalska na Sychrov

Středa 07.09.2016

Už od konce prázdnin je počasí jako vyšité. Takové trochu opožděné léto. Téměř ideální podmínky pro létání… Od včerejška máme pozvání na testovací a fotografický let. V práci nahlásím pozdější příchod a začínám se těšit, protože nás čeká jiná lokalita.
Sraz je tentokrát v Turnově a v koši balónu bude plně obsazeno: 7 pasažérů a pilot. Přesuneme se ke Smrčí, kontrolní balónek potvrzuje správný směr větru – přesně podle plánu. Startovní přípravy probíhají velmi rychle, abychom stihli východ slunce. Nakonec bylo sluníčko rychlejší, ale bylo to jen o fous…

Brzy po startu se pod námi zaleskne hladina mokřadního jezírka u Železného Brodu. Na východě se mezi kopci válí zbytky ranní mlhy. Vítr nás ale unáší směrem na západ. Poznávám kopec Kozákov, za ním Trosky a vpravo od nich se táhne přesně ohraničená linie Klokočských skal. Za nimi pak další linie Hruboskalského skalního města a z mlhy vystupuje vrch Vyskeř.

Pak už vyhlížíme známou siluetu Suchých skal. Přiblížíme se až k nim, visíme přímo nad nimi. Shora je to jen naprosto úzký pruh skal. Věděla jsem to i dřív, že jejich krása je jen optický klam, ale když to člověk vidí takhle zblízka, znovu zůstává v úžasu nad tím, jak zajímavý přírodní útvar to je. Druhohorní usazeniny, rozlámané a vztyčené jako kra do svislé polohy. Při pohledu kolmo dolů jsou jako úsečka položená mezi stromy.

Za údolím Jizery se rýsuje ostrý hřbet, z něhož vyčnívá skalní blok hradu Vranov s nepřehlédnutelnou kaplí; na stejném hřbetě, ale o něco dál, vidíme sluncem osvětlenou věž hradu Frýdštejn. V šedo-modré dálce na obzoru pak výrazný orientační bod – Ještěd.
Proudění vzduchu nám teď maličko otočí dráhu letu a nasměruje nás to směrem na Jenišovice.

Přeletíme nad severní částí obce, nad polem, těsně za domem, kde jsem jako malá bydlela; třiadvacet let jsem tu byla doma a pořád se sem vracím. Zkouknu důvěrně známá místa, která jsem takhle ještě nikdy neviděla. Při pohledu z té výšky si znovu uvědomuju, jak krásný kout země to je. Krajina ne moc kopcovitá, ani úplná rovina, ale něco mezi tím, mírně zvlněná a zajímavá; místo na samém okraji Českého ráje. Ten kouzelný pohled dokreslují i dlouhé stíny a měkké světlo ranního slunce. Je to paráda… můžu dolů i zamávat. Tohle je fakt úžasný zážitek, lepší trasu jsem si ani nemohla přát…
Míjíme oba kostely a křižovatku s kruhovým objezdem. Tady můžeme vidět, jak je obec graficky výrazná: z centra se silnice rozbíhají na všechny strany jako paprsky. Celý přelet obce trvá jen několik desítek vteřin a už je pod námi škola a nese nás to dál, do polí.

Před námi se objevuje výrazný krajinný prvek – zámecká alej Rohanka, která vede až k hlavnímu tahu z Prahy na Liberec. Alej z obou stran obklopují rozlehlá pole, ideální místo na přistání. Ale my máme bonus navíc – zámek Sychrov. Za chvíli se z korun stromů vynořují střechy zámku a obě zámecké věže. Proletíme kolem Oranžerie, nad zámeckým parkem a následuje těsný průlet kolem zámecké věže s běžcem na špičce. Přelet nad zámkem je nezapomenutelný, téměř těsně nad střechami, kdy se postupně pod námi objevuje schodiště, budova, pak nádvoří a nakonec se ukáže zámek z vnější strany.

Na parkovišti u zámku už přistát nepůjde, letíme tedy až do Radimovic a následuje ještě jeden těsný přelet nad rodinným domem. Přistání bylo mírně adrenalinové, ale s naprostým přehledem.

Bylo to skvělé. Přesně tak, jak nám pilot ráno sliboval. Příhodný směr větru a proudění vzduchu nám umožnily proletět plánovanou trasu a vidět tolik zajímavých míst. Celý let byl parádní, ale přelet nad Sychrovem byl třešničkou na dortu. Užili jsme si to a pilot má brumbodík :-).
Připojuji video z dnešního letu.



Mlha nad Českým rájem

Pondělí 25.07.2016

V květnu jsem tvrdila, že balónové létání je návykové; dnes to jasně potvrzuji: letím zase. Ne snad že bych to dopředu dlouho plánovala, ale nedá se odolat. Bylo to takové nečekané překvapení, ale velmi milé překvapení. Z pohledu fotografa je let balónem velmi zajímavý. Už i jen pouhá příprava k letu a plnění balónu vzduchem představuje souhru několika lidí, kteří během chvíle dokážou sestavit vzdušný dopravní prostředek. Takový balón je úžasně fotogenická věc, Magic je navíc krásně barevný. Zachytit tu atmosféru, nebo se o to aspoň pokusit, to je výzva!
Je mlhavé ráno, ale nad mlhou je zcela bezmračné modré nebe. Ze Sedmihorek se přesuneme na letiště na Všeni. Zpestřením je souběžný start druhého balónu. Artaban bude mít v koši čtyři pasažéry (je to rodina s dětmi); s přípravami ke startu začal až po nás, ale má menší objem, vzduchem je naplněný dřív a od země se odpoutal těsně před námi.

Sotva vystoupáme nad úroveň mlhy, krajina najednou ztichne; jsme okouzleni tím prostým a krásným pohledem. Šlehačkově nadýchané obláčky mlhy zalité ranním sluncem. Paráda… Vnímám ten neskutečně krásný prostor; tenhle pohled si budu dlouho pamatovat.
Někdo by mohl namítat, proč létat opakovaně, když je to pořád stejné. Ba ne, není to tak. Je to podobné, ale přitom úplně jiné: letíme sice nad Českým rájem, ale jinou trasou, v jiné výšce, jiné je počasí a jiné je světlo. Tyhle podmínky se dopředu naplánovat nedají; v tom je kouzlo neopakovatelných okamžiků a kouzlo létání; kdo tomu propadne, nikdy ho to neomrzí.

Letíme docela vysoko, asi tisíc metrů nad zemí. Z té výšky mi krajina v mlze připomíná rozbouřené moře a některé záběry vypadají skoro jako z vesmíru. Při pohledu z ptačí perspektivy člověk zapomene na běžné pozemské starosti. Na vše se dívá z jiného úhlu, spousta věcí najednou ztrácí důležitost a zůstane jen nezapomenutelný pocit a skvělý zážitek.

Artaban míří někam ke Kosti, dlouho byl vidět v okolí Trosek, pak mi zmizel z dohledu. Nás proudění vzduchu unáší směrem k jihu. Chvíli jsme měli na dohled i Hradiště, ale hradišťský zámek jsem si musela hodně přiblížit; fotka není moc kvalitní, ale zámek k poznání je.
O něco později míjíme Branžež, Kněžmost a blíží se Přepeře. Podle známého pravidla, že hezké utíká dvojnásob rychle, než se stačíme rozkoukat, je hodina letu za námi a tedy čas vrátit se na zem. Pod námi je pole s dozrávajícím obilím, plujeme těsně nad ním… ale kdepak, tady se přistávat nebude. Pilot zkušeným okem hledá místo, kde balón nenapáchá žádné škody – ani obilí a už vůbec ne makové pole, ale kus louky s nízkou trávou, jen mírně svažitý terén, skoro rovina, žádné stromy a žádné dráty.

Úspěšné přistání; počkáme, než dorazí pozemní doprovod, naložíme koš a za chvíli se obal balónu poslušně skládá na určené místo. Balonáři s pomocí pasažérů vypustí vzduch a složí obal balónu. A samozřejmě pokřtí nové vzduchoplavce ve jménu větru, ohně, vody a země.

Dnešní výlet nad hladinu mlhy končí. Pro mě byl nečekaný a pohádkově krásný. Už se těším na někdy příště, třeba až se krajina obleče do zlatých barev podzimu. Když se vydaří počasí, musí to být z výšky nádherný pohled!
Připojuji video z dnešního letu.



Balón nad Českým rájem

Úterý 28.06.2016

Znovu se účastníme letu balónem – tentokrát ale jako pozemní doprovod. V práci si bereme dovolenou, abychom mohli pořídit video- a foto-dokumentaci. Opět vstáváme před pátou a opět to na nebi nijak slibně nevypadá. Sraz je zase v Sedmihorkách, odtud se přesuneme na letiště na Všeni a pak ještě jednou, znovu k Sedmihorkám, protože podle směru větru se tohle místo dnes jeví pro start jako nejlepší. Po včerejším dešti je tráva úplně mokrá. Mlha je hustá tak, že by se dala krájet, ale až se trochu rozplyne, dají se čekat zajímavé pohledy.

Předstartovní přípravy už poznáváme: vyndat obal balónu svázaný do podoby dlouhého hada, složit koš a připravit hořáky, koš převrátit na bok a připevnit k němu obal balónu; ten pak trochu rozprostřít po zemi. Pomocí ventilátoru naplnit balón vzduchem a vzduch ohřát tak, až se balón s košem vzpřímí do obvyklé pozice. Během necelé půlhodiny je vše připraveno. Koš je opatřen dvířky, takže cestující mohou pohodlně nastoupit. Po chvíli přitápění začne balón pomalu stoupat…

Po pár minutách se nám začíná ztrácet v mlze, až nakonec zmizí úplně. Čekáme na pokyny, kterým směrem se máme vydat. V průběhu letu pilot svůj pozemní doprovod naviguje vysílačkou; v koloně jedou i auta s doprovodem, který přijel s účastníky letu. Tohle je ale zcela dobrovolné, doprovod, který nechce, samozřejmě nikam jezdit nemusí. To je jen pro ty, kdo chtějí sledovat balón a kopírovat dráhu letu po silnici. Na první zastávce máme na dohled Trosky a pak už se mlha dočista rozplynula a nad námi je dokonale modré nebe; tedy až na pás vznikající oblačnosti.

A co vlastně bylo vidět z balónu? Vybrala jsem čtyři fotky, které jsem sice nefotila já, ale myslím, že pro dokreslení sem patří.

Přistání je operativně zvoleno u Javornice. Dnes jsme si vyzkoušeli jiný scénář: pilot přistál zcela sám, na nejvhodnějším místě, které v danou chvíli mohl vybrat, a doprovod má za úkol najít poslední úsek cesty až k balónu. Někdy je to docela dobrý adrenalin, protože ne všude se dá dojet autem. Je mi jasné, že obzvlášť pro přistání je potřeba obrovská dávka zodpovědnosti – přistání musí být bezpečné a na dostupném místě. Nečekané situace prověřují sehranost týmu… Rozhodně můžu říct, že i dneska to bylo na jedničku.

Protože balón večer poletí znovu, koš se úplně demontovat nebude. Na auto se dnes nakládá s využitím síly horkého vzduchu. Teprve potom se obal složí, společnými silami uloží do vaku a následuje vyprávění z historie a křest nových vzduchoplavců s udělením titulu hrabě, hraběnka, komtesa. Ještě přípitek, předání křestního listu a pak už můžou noví vzduchoplavci vstřebávat své nezapomenutelné dojmy a zážitky.

Pro zájemce opět připojuji video.



Český ráj z balónu

Úterý 31.05.2016

Na konci května nastal správný čas pro realizaci vánočního dárku. Medvěd obstaral, zajistil a dohodnul – první termín je určen na úterý 31.5.
Vstáváme před půl pátou; je zataženo, na nebi visí temné mraky. Nechce se mi věřit, že se let doopravdy uskuteční. Po přesunu na určené místo srazu je ale všechno jinak: nad Rovenskem je jasno, oblačnost je jen směrem k Hradišti a mizí pryč.
Nad námi je světle modré nekonečné nebe a vypuštěný balónek stoupá téměř kolmo vzhůru. Cvičené okno balónového profesionála ale dobře ví, kterým směrem se musíme přemístit, aby byl let zcela optimální. První zvolené místo je na louce u obce Blata-Zámostí. Proudění vzduchu by nás ale mohlo nasměrovat do pásu oblačnosti, proto ještě jedna změna a start bude u Javornice. Teď už máme zajištěné bezmračné nebe. Už jen rozbalit a připravit balón, naplnit ho vzduchem a pak vzduch ohřát. Balón je během krátké chvíle připravený k provozu, ještě nalodit posádku a už letíme.

Balón tiše stoupá a jako první vidíme Trosky, Vyskeř a na druhé straně rybníky v Pařezské Lhotě. Pod námi je zeleno, louky a lesy se střídají v nepravidelných skupinách, pohled je to skoro stejný jako z rozhledny, jenom se krajina pomalu posunuje, bližší a vzdálenější části navzájem ujíždějí, každá opačným směrem.

Blížící se pískovna v ranním slunci mírně připomíná doly v měsíční krajině. Ohřátý vzduch tu stojí a na chvíli nás zastavil. Vystoupáme do výšky 1040 metrů nad mořem, tedy asi 700 metrů nad zemí a pokračujeme k Nebákovu – hvozdy lemují břehy rybníků, pak hnědá pole; za pár dnů nebo týdnů už budou zelená, ale teď jsou ještě hnědá v nádherném kontrastu s tmavou zelení stromů. Pole a políčka jsou lemovaná světle zelenými pruhy trávy, barevná nádhera...

Ani hnědá barva není jednolitá – tmavá místa hlíny vypadají jako stíny, nebo dokonce plasticky, jako by bylo pole nepravidelně zvlněné. Ale s viděním prostoru z této výšky nedokážu rozhodnout, jak je to doopravdy. Sledujeme další objekty pod námi: chatičky, zahrádky a bazén... Blížíme se k Libošovicím a hledáme místo na přistání, první tip nevyšel, nese nás to dál, na druhém místě překážky v podobě drátů elektrického vedení, ani tady se bezpečně přistát nedá. Znovu vystoupáme docela vysoko, přiblížíme se ke Kosti, a dráha letu se poněkud stočí k obci Libošovice.

Pilot vybral místečko na okraji pole, přesněji na travnaté cestě. Nikdy bych nevěřila, že tak velký balón dokáže přistát na tak úzkém pruhu trávy. Zcela hladké přistání, posledních pár metrů manévrujeme těsně nad zemí, s nasměrováním navíc pomohl pozemní doprovod, který tvoří nezbytné zázemí pro každý let.
Pak už to jde jako po drátkách: vypustit vzduch z balónu, postupně vystoupí posádka, splasklý balón umístit na zem ve správném směru, svázat páskami, přemístit do velkého vaku, naložit koš a následuje trocha historie a křest odvážných vzduchoplavců, kteří své životy na víc než hodinu svěřili do rukou jednoho člověka.

Nezapomenutelný zážitek. Uznávám, že ten pocit, kdy balón tiše a klidně pluje vzduchem, je celkem návykový, tím spíš nad takhle krásnou krajinou. Navíc počasí vyšlo dokonale a na první pokus :-). Dobré světlo a jasné nebe je přece důležité pro každý výlet – i pro výlet balónem.

Kdo má zájem, může se podívat na video.